Co je pro vás domov?

8. února 2016 v 22:17 | Violet
Pro mě je to něco, co mohu číst, vidět ve filmech, slyšet v příbězích... Vlastně by se dalo říci, že pro mě je domov jen jakási fantastická představa.

 

Jak napsat motivační dopis

1. února 2016 v 22:25 | Violet |  Kecy
Tak jsem se konečně vzpamatovala po minulém týdnu a hurá si hledat práci. Jenže jak na to? Motivační dopis jsem psala asi stomilionkrát, ale pořád nevím, co psát. Asi to bude tím, že se snažím pokaždé napsat trochu něco jiného, jenže jak, když nemám žádné znalosti a dovednosti...skoro.

A zas jsem se musela rozčílit nad tím, co se píše na webových stránkách. 5 let zaměstnána v jedné firmě, poté 8 let v druhé, byla bych schopná něco zajímavého napsat. Ale to bych musela začít pracovat v době, kdy jsme chodila do první třídy.

Čím dál tím lepší

25. ledna 2016 v 23:49 | Violet |  Kecy




Když vezmu posledních 365 dní, tak jsem stihla propadnout, odmaturovat, nedostat se na vysokou školu, nebýt přijata do práce po dvouhodinovém pohovoru, být přijata do práce po pětiminutovém pohovoru, odejít z práce a být vyhozena z práce ještě dřív, než jsem podepsala smlouvu.

Čas od času se mi stávalo, že jsem přišla domů, kde byly sbaleny všechny mé věci do jedné krabice (musím být docela socka, když se to tam všechno vejde). Do toho se ještě skoro zbláznila kamarádka, ale nevím, jestli to mám brát jako kompenzaci za to, že jiná se z blázince dostala.

Neříkám, že se mi dějí jen ty špatné věci, ale je jich mnohem víc a nějak jich přibývá... Ale když už brzy začne ten nový (čínský) rok, tak bych si mohla dát zase pár předsevzetí a oslavit to s tím, že určitě ten další bude lepší.

Vím, že fňukám, ale začínám mít pocit, že můj život se začíná nějak bortit. A víc, než kdy dřív...
 


Malůvka

24. ledna 2016 v 1:07 | Violet

Nějak jsem najednou změnila svou přezdívku... Nu co, vždyť se stejně jmenuji úplně jinak tak je to jedno :)

Všechno to nějak utíká

24. ledna 2016 v 1:03 | Violet |  Kecy
Je to divné.

jsem prý dospělá, mám se postavit na vlastní nohy a dělat rozhodnutí podle sebe. Najít si práci, dostat se na vejšku, zařizovat byt. Do toho si najít nejlépe nějaké ty kamarády, přítele...

Asi jsem nějak blbě vyrostla, někde se stala chyba. Prostě tyhle věci jdou nějak mimo mě. Je mi jedno, co budu dělat a jestli zůstanu sama a budu přespávat tam, kde se mi zrovna naskytne příležitos. Nějaké ty přátele ještě mám, ale každý jde svou vlastní cestou a brzy mi zbyde jen můj vysněný svět.

A navíc to začalo nějak rychle utíkat. Kamarádi z dětství, se kterými jsem si hrálavala, si začaly žít své dospělé životy. Jedna se dala na dráhu doktorky, jedna natočila již druhé porno, další se stará o dítě.. Aspoň každá má něco.

A já si mezitím mám problém najít obvodního lékaře, prootže dětská už mě nechtěla mít zařazenou ve své kartotéce déle.

Asi tenhle svět není dělaný pro mě. Jenže co s tím? Maximálně mohu dále žít ve svém vysněném světě a doufat, že lékaře nikdy nebudu potřebovat.

Asi začnu psát povídky

7. září 2015 v 0:07 | Victoria |  Kecy
Vzhledem k tomu, že mám nějakou divnou chuť psát, tak se pokusím napsat nějakou povídku. Zatím nevím o čem, tak možná bude hodně divná :D Snad to vyjde. Aspoň bych se mohla naučit trochu lépe psát. Poslední dobou zapomínám gramatiku a zapomínám spoustu českých slov :D

Celý je to divný

6. září 2015 v 23:59 | Victoria |  Kecy
Nějak jsem nepočítala s tím, že by to dopadlo takle. Sice si věci předem nějak neplánuji, ale nějak jsem počítala s tím, že půjdu na vejšku. A nejdu. Je to divné. Potřebovala bych si to všechno urovnat nějak v hlavě, ale přijde mi, že na to není čas. Vlastně je na všechno teď nějak moc málo času...

A navíc mě přepadají stejné nálady, jako při maturitě. Vím, že bych měla něco dělat, ale nedělám nic. Není chuť, není důvod, není plán.

Asi by mi pomohlo si sednout a poslechnout pár písniček, sepsat si, co dělat dál... Ale jak, když nevydržím ani to sezní u těch písniček? Všechno je tak zrychlený a já jsem pomalá. Nic nezvládám a všichni okolo mě to zvládají a tváří se, že je vše normální.

Celou noc bych nejradši promalovala, ale nevydržím u toho. Hledám práci, jakoukoli, do toho přepínám písničky a zároveň pobíhám po baráku. Asi by mi pomohlo si jít zaběhat, ale ani to se mi nechce. Nechce se mi nic...

Kyvadlové hodiny a nespravedlivý svět

19. července 2015 v 18:29 | victoriah |  Kecy
Achjo, proč je život tak nespravedlivý? Nějak se toho děje poslední dobou moc. Jakožto správný závyslák na internetu ležím pomalu denně v depkách, protože nám blbne doma wifi. Jak se krásně vzpomíná na tu dovolenou, kde mi každých pět minut nepadal net.

Když už net nefungoval den, tak jsem se odhodlala jít ven do toho pařáku a trochu se projít. Vybavit se na takovu cestu je přeci samozřejmé, tak jsem dala dohromady sluchátka a mobil, abych měla co poslouchat i venku, s notebookem se přeci jen špatně prochází. Jenže mobil nefungoval. Jak dement jsem se ho snažila zapnout asi hodinu.

Pak mi bylo oznámeno, že mi ho máma vyprala. Další rána. Co jsem tedy měla dělat? Na hudbě jsem opravdu závyslá, možná více, jak na internetu.

Pak se seběhlo dalších asi milion věcí. Spousta nesmyslných věcí, spousta stresu. Vše se zdá být nefér, ale na to bych si pomalu měla zvykat. Asi se na mě smůla prostě lepí, ještěže v tom nejsem sama vím, že na některé mé přátele se lepí sama. Nechci být zlá, ale je to uklidňující.



A ty hodiny! Nesnáším je! Někdo do nich zase strčil a oni jsou tak hlasité. Žádný klid a já je vyhodit z okna nemohu. Je to starožitnost přeci. Sami se vypnout taky nechtějí.

Pokus s pastelkami

14. července 2015 v 11:04 | Victoria |  Kreslení
Říkala jsem si, že když už mám tolik pastelek, tak si zkusím něco namalovat. Ráno jsem zjistila, že malovat za světla jedné malé lampičky není zrovna vhodné. Není nic lepšího, než když zjistíte, že jste vlasy malovali z části fialovou barvou a obličej žlutou. A je vidět, že jsem dlouho nic nemalovala, ty stíny se mi moc nepovedly. Ale jeden z prvních pokusů pastelkami, takže to možná i dopadlo trochu více nad moje očekávání :) A hlavně jsem to i domalovala!


Život ve snu

13. července 2015 v 2:00 | Victoria |  Kecy
Utíkáte. Chce vás to zabít a vy prostě musíte utéci, jenže kam? Buší vám srdce, potíte se a prožíváte všechny možné pocity, které se kolikrát mění během okamžiku. Vše prostě nabere jiný směr. Náhle před vámi sedí vaše bývalá matikářka, která vás terorizovala po dva roky na střední škole, je celá v modrým, má modré vlasy a modrou kytaru. Nic nedává smysl a vy tomu nerozumíte. Jindy se zas děje něco krásného a vy nechcete pryč...

Já si vlastně svůj život ve snu žiji. Někdy se sny objeví znovu a jsou trochu pozměněné, jindy na ně zapomenu hned po probuzení, ale matně si něco pamatujete. Vím, že to byl supr záitek, něco nesmyslného či něco děsivého. Nebo nejlépe vše dohromady. Někdy mě mé sny nutí zůstat o pár hodin déle v posteli. Vlastně s radši žiji ve snách a to i v těch horších, než abych vstala a viděla ty znechucené obličeje, které na mě vždycky civí. Já prostě neohu vstát, když vím, že můžu někde v hlavě prožít něco zajímavějšího, co se mi nikdy nemůže přihodit. Vím, nikam to nevede, nikam vás to neposune, ale nemohu si pomoci. A právě si říkám, že bych v nějakém snu žila opravdu ráda.

Kam dál